O MĚ
Svého kamaráda, malíře a výtvarníka Jaroslava Bártla, jsem poznal kdysi, snad na počátku osmdesátých let. Bylo mu patnáct a už tehdy měl v hlavě celkem jasno: malování. Nechápal jsem, proč se víkend co víkend vláčí ověšen kufrem s barvami a malířským plátnem kamsi do přírody. Připomínal mi lovce motýlů v africkém klobouku a síťkou v ruce … Říkal mi často, že to nemohu pochopit, že to nejde vysvětlit. Je to prý tajemná síla kdesi uvnitř, motor, který tě stále žene kupředu. První tah štětcem a zapomeneš na okolí, čas. Když jsem po létech vystudoval sám výtvarný obor, všechno tohle jsem rázem pochopil. Jen mě trochu mrzí, že ve svém životním archivu nemám svoje „léta se síťkou,“ že jsem se rozhodoval mezi obory, že jsem neměl jasno jako on.
Uteklo třicet let a jsme stále přátelé. Stále mě nabíjí a motivuje, stále mě učí objevovat věci, které jsou kolem nás, pro mnohé nikdy nepoznané a neviditelné… Jeho styl je nenapodobitelný, jako nenapodobitelný je jeho život sám. Je jedním z malířů, kteří systematicky tvoří…
Ze staré stodoly a stáje si vybudoval svůj nový domov, ateliér i rámařskou dílnu. Shání staré reprodukce, chce otevřít galerii, jeho obrazy se dostaly jak do mnoha zemí Evropy, tak do USA, Kanady a Japonska.
Jaroslav Nižný – fotograf
O dětství
Moje dětství bylo jedno velké barevné dobrodružství, na které se nezapomíná …
Můj rodný dům stával na dolním konci nad potokem, co by kamenem dohodil od lesa …Naše vesnička patřila tenkrát ještě mezi ty “ zapomenuté “ – Bohem políbené … Jezdil sem několikrát denně kulatý autobus ze Světlé, který pokračoval prašnou cestou dál do kopců, do Ledče nad Sázavou. Za prací se jezdilo opravdu daleko, stejně tak do školy nebo za kulturou. Lidé tenkrát pracovali hlavně na polích, v lesích, chovali domácí zvířectvo. Byl tady těžký život …Těch pár živností, které tu za první republiky byly založeny ( kovář, kolář, truhlář, mlynář ), postupně v padesátých letech zanikaly, až nezbyla jediná … Z vyprávění pamětníků vím,že ještě deset let před mým narozením klapával dole na potoce válcový mlýn, jehož voda nejenom mlela a řezala, ale dál se vlnila po vrstevnicích okolní krajinou a shůry pak zavlažovala louky a pastviny … Sice jsem tenhle “ skvost “ na potoce nezažil v akci, ale zbyly mi jiné nádhernosti … Nebylo dne, abych se netoulal okolní přírodou a nevnímal její krásy a vnady. O všem jsem si psával deník i maloval obrázky. A že jich bylo ! V dálce, na modravých kopcích, se tyčil gotický hrad Lipnice, nad vesnicí zase majestátní vrch Melechov, i k Sázavě to bylo blízko….takže – inspirace i motivů k malování habaděj ! Ale tohle všechno bylo samozřejmě později ….Jako malí jsme měli úplně jiné záliby. Však víte …takové klacíky po proudy nebo postavené rybníčky z drnů, či navlékání lesních jahod na stébla trávy …Nebo – světe drž se – vánoční vykrajování cukroví formičkou …Pamatujete ? A pamatujete na foukání do peříčka, skákání doprostřed louže nebo do hromady lupení? O rok dva starší jsme už pouštěli draky, chodili s lískovým prutem tajně na ryby, či dokázali vylézt už na kdejaký strom. A s tajúplnou úctou k čemusi nadpřirozenému jsme zdobili vánoční stromek, či pozorovali oblaka a hádali čemu se podobají … Den začínal s namazaným krajícem v ruce a končil, když nás maminky večer svolávaly domů. Byl to požehnaný čas dětských slibů a tajemství přes které vlak nejede !
Pozorovali jsme svět přes barevné sklíčko … A byli jsme šťastni, to vím …
O barvách
Čas ale běžel a my začali objevovat i “ svět “ dál od naší chalupy… Tajuplné remízky nad vesnicí, opuštěný zarostlý lom i husté bažinaté porosty dole u potoka. Na starých kolech jsme se vydávali do sousedních vesnic, na Smrčensko nebo ke kostelu v Loukově…
No a tak se jednoho dne stalo ( myslím, že v létě 1975 ), že jsem se poprvé v životě setkal s opravdovým malířem ! Bez varování a zčistajasna ! V polovině července, uprostřed poledního žáru nahoře u Boroviček ! Stál uprostřed obilných panáků, před sebou dřevěný polní stojan s našepsovanou deskou a maloval. Slaměný klobouk, plátěná košile, kufřík s barvami. Opodál opřené staré kolo… Dnes bych řekl : impresionista v akci… Úplný Vincent ! Tenkrát jsem ho ale k nikomu přiřadit nedokázal… Byl to pro mě prostě malíř ! A já měl v tu chvíli před sebou půlhodinový zážitek, který mě zřejmě ovlivnil na zbytek života ! Vzpomínám si jen, že na mě tenkrát ten člověk nemluvil, ani moje přítomnost mu zřejmě nijak nevadila. Možná mi tím dával najevo, abych ho sledoval při práci, nevím… Já tuhle příležitost samozřejmě využil a jako přikovaný se celé ty dlouhé minuty díval a pozoroval… Už vlastně dnes ani nevím, jak ten jeho obraz vypadal, ale jedno mám před očima stále: ty jeho tuby s barvami ve dřevěném kufříku! Olověné tubičky s barevnými papírky označujícími odstín té či oné barvy – to bylo úchvatné ! Možná to byl opravdový malíř s prestižním vzděláním, možná student co potřebuje pár svých letních prací z plenéru, možná amatér ze sousední vesnice co si chtěl jen tak namalovat pár obilných snopů, nevím…
Pro mě tohle všechno byl ale obrovský zážitek! Takový ten dětský, klukovský bod zlomu! Už dávno před tím jsem věděl, že mě malování baví a naplňuje, ale tohle náhodné letní setkání mě naprosto přesvědčilo! Od téhle chvíle jsem se chtěl stát už jenom malířem. Chodit krajinou a malovat obilné lány… A nosit s sebou voňavé barvy ve dřevěném kufříku, polní stojan a napnuté plátno… ! Kdybych tak tenkrát jen tušil, kolik vody ještě proteče Meziklasským potokem, než se mi tohle moje přání vyplní…
To dětské setkání s malířem bylo pro mě inspirativní i v jiném směru. Sice jsem byl teprve desetiletý človíček a malovat jsem neuměl, barvy jsem si ale kupovat přece mohl! A tak jsem je kupoval! Při všech příležitostech… Pořád jsem měl před očima ten jeho kufřík plný barev, a proto jsem se mu chtěl – alespoň v tomhle směru – vyrovnat. Peníze za hluchavku i za roznášku novin v sobotu padly na běloby, ušetřené kapesné či vyhrané peníze v čáře s klukama zase na ty krásné odstíny zelené… Kupoval jsem je na výletech se školou i s rodiči, posléze mi je všichni dávali k narozeninám či k vánocům. Pamatuji se, jak jsem už od sedmé třídy jezdil vlakem sám do Prahy a na Národní třídě v malém krámečku s výtvarnými potřebami ( pamatujete ? – naproti Máji ) ty barvy kupoval… Na zpáteční cestě jsem si je ve vlakovém kupé řadil podle odstínů na sedadla a kochal se jejich vůněmi… Po létech jsem měl (a mám) barev na kila! V těch dobách základní školy jsem je víc kupoval, než s nimi maloval, ale nevadilo mi to. Možná proto, že to byla příprava na moji „špachtlovou“ éru kdesi v budoucnu, nevím… Ale jak známo – všechno je v životě dané! Na začátku to byl docela i boj s názvy – naučit se a zapamatovat všechny ty ultramaríny, kobalty, kadmia či barvy jako Vert Paolo Veronese, terra pozzuoli, indigo, kraplak apod. … Když jsem ale posléze začal opravdu a systematicky malovat, naučil jsem se všechno poměrně snadno a rychle! I míchání a nanášení barev, čehož jsem se na počátku docela obával.
Dnes je na trhu nespočet nových chemických přípravků pro malbu jak olejem, temperou či akrylem. Na ředění, na rychlé schnutí, zvýrazňovače, různé laky, gely, fixativy…. Mě z toho všeho ale nic „nevoní“ – zůstávám věren starému dobrému terpentýnu, špinavému hadru na štětce a dřevěnému kufru s barvami ! A taky své dílně plné hoblin, obrazových lišt a starých nástrojů po tátovi… Dílně, která voní po smůle a kde mi je dobře !
O špachtli
Svět se ale točil dál, dětství zmizelo v nenávratnu a před námi se objevily nové povinnosti a výzvy. Času byl najednou nedostatek, a tak jsme museli velice zodpovědně přemýšlet, jak s ním vlastně naložit. Nemohli jsme ošidit ani naše první velké lásky, studia, posléze ani první naše zaměstnání… Záliby a koníčky z dětství jakoby se v tu chvíli najednou ocitly na vedlejší koleji… I když jsem si to v tu chvíli nijak nepřipouštěl, malování jsem docela šidil, až jsem s ním skončil úplně! Barvy jsem naskládal do velké dřevěné bedny s víkem a odnesl na půdu… A zapomněl…! Dnes vůbec nemohu pochopit, jak jsem to mohl těm ubohým barvám tenkrát udělat… Takhle je zradit ! Ale ony čekaly… Léta…! Na rozpálené i prochladlé půdě naslouchaly času! A nakonec se dočkaly…
A určitě znáte ten pocit, když něco takhle ztraceného po mnoha letech znovu objevíte! To se Vám v tu chvíli zdá, že máte před sebou poklad nevídaných rozměrů. A co když určitou věc nehledáte vůbec a přesto na ni narazíte . Prostě byla zapomenuta, vytratila se z Vaší paměti… To jsou pak ale pocity! Třeba památníček z druhé třídy, dopis rodičů na tábor, babiččinu vlásenku, či obojek Vašeho Rexíčka, který ležel třicet let za trámem ve staré kůlně…. Držíte pak tu věc v rukou jako nějakou svátost a nechápete… Zavřete oči a všechno se Vám vrací, všechno máte díky těm zapomenutým skvostům znovu před sebou…!
A právě takhle jsem se tenkrát cítil na té půdě já! Ten poklad se jmenoval: olejové barvy z dětství a já je našel zčista jasna a náhodou…! A ve chvíli, kdy to nejvíce potřebujete. Kdy potřebujete v určité životní etapě nějaké znamení…! S nepopsatelným vzrušením a pokorou otvíral jsem tenkrát onu zaprášenou starou bednu a těšil se na její obsah. Hlavou mi prolétla vzpomínka na oněch pár „uměleckých“ let z dětství i na neznámého „impresionistu“ tenkrát u Boroviček. Jaké pak ale následovalo překvapení, ne-li zděšení, když jsem celý obsah bedny spatřil: Olůvka tubiček byla rozpraskaná, barvy slité do sebe. Použít je k malbě štětcem nešlo, díval jsem se na tu „spoušť“ jako opařený…! A tady, v téhle historické – pro mě – chvíli, vznikla myšlenka malovat špachtlí…! Bylo to doslovné: z nouze ctnost! Vybíral jsem rozteklou, táhnoucí se barvu špachtlí z bedny a nanášel na plátno. Bylo to vskutku fascinující ! Vznikaly nádherné obrazce, nepochopitelné tvary… Po každém tahu se obraz měnil, dopředu nešlo nic naplánovat. A nemuseli jste šetřit barvou, bylo jí v bedně na kila! Vše bylo tak okouzlující a voňavé… a neznámé… ! Byl to jeden z těch okamžiků v životě, kdy zapomínáte při práci na čas i na okolí…
Pamatuji se, že ta barva mi tenkrát vystačila na šestnáct velkých pláten a já nesměle doufal, že bych mohl nějaké z nich časem i prodat. Rozprchly se do světa poznenáhlu všechny! A tenkrát mi došlo, jak krásná a přitom dráždivá je abstrakce a jak musí naplňovat výtvarníky, kteří se jí zabývají… A zároveň jsem pochopil, že nemusí vlastně vůbec nic znamenat, hlavně že lahodí oku!
O životě
Pět let jsem navštěvoval základní školu v sousední vesnici. Ráno tam autobusem, po obědě zpátky – pěšky… Žádná družina, žádné kroužky… Chodíval jsem stejnou silnicí jakou chodíval ve čtyřicátých letech ( třicet let přede mnou ) můj otec ! A asi jsme se oba stejně courali při pozorování okolní krajiny… Hlavně té jarní a podzimní… Vždyť byla plná vůní a barev – kdo by chvátal domů ? On miloval rozkvetlé stromy a stal se z něj včelař , já miloval barvy podzimu a stal se ze mě malíř ! Jak symbolické ! A možná jsme na to postupně přicházeli při svých nekonečných cestách ze školy, nevím… Jedno je ale jisté : Táta si časem vybudoval na stráni za domem barevný včelín pro třicet včelstev, já pak – o několik desítek let později – na stejné zahradě, svoji dílnu a ateliér. Jak úchvatné ! Pokaždé, když maluji obraz a dívám se z okna na starý včelín, jako bych jeho přítomnost cítil všude kolem… Dodává mi to sílu a odvahu a jsem trpělivý při práci jako bývával on – včelař…
Jsem nesmírně rád, že jsem se narodil na vesnici, že jsem mohl přičichnout ke starým zvykům, osahat si staré nástroje po předcích, poplácat si zvířata ve chlévě… Rozumět slovům jako : žentour, radvanec, kamnovec, pápěrky, souvrať, povříslo, fasuněk, hambálky a další…
Jsem rád, že jsem ještě zažil sekání obilí kosou s plátěnou plácačkou, stavění obilných panáků, či voňavých kupek sena… Nebo – tenkrát tak běžné – naklepávání kos. Kdepak sekačky, ale monotónní zvuky dopadajících kladiv na malé kovadlinky byly slyšet vesnicí před každou senosečí.
A těch vůní všude kolem ! Jarní vůně blatouchů a pomněnek kolem potoka, vůně čerstvě posekané trávy potažmo sena v kupách, vůně obilných snopů na polích, či vůně podzimní orby ! I déšť měl svoji vůni, a hobliny a smůla v otcově dílně. A jak krásně voněla živá zvířata ve chlévě a jejich podestýlka… Nebo vůně včelích plástů a vůně medu ! To byla symfonie ! I čerstvě snešená vejce na slámě měla svoji neopakovatelnou vůni, stejně jako právě vyklubaná housátka u babičky v košíku ! A podzimní ohníčky na polích ? Vůně bramborové natě ? Stačí jen zavřít na chvilku oči a všechno to znovu ucítíte… A nahlédnete do dětství !
O svém životě bych mohl popsat stránky… Třeba – jak jsem se v mrazivém březnu uprostřed šedesátých let narodil v malé vesničce Meziklasí na Vysočině a hned od malička pozoroval šikovné ruce svého táty, které si poradily se vším na co sáhly nebo jaký byl můj nevýslovný obdiv k matce, která – jako krásné děvče z velkého města – přišla na chudou vesnici a trpělivě snášela všechno, co před ni život naložil…
Ale obohacovaly mě i další zážitky : Když naše babička a ženské z vesnice draly – při dlouhých zimních večerech – husí peří…. významný to artikl pro dívky na vdávání. To se napeklo, uvařilo se kafe nebo čaj a dlouho do noci se rozebíraly životy do těch nejmenších podrobností…
A zabíjačky ? To byla episoda sama o sobě ! A velký svátek ! Vždyť to bylo zúročení celoroční práce a námahy a taky zásoba jídla na půl roku dopředu. Pan řezník v zástěře, kalafuna, ostrá sekera, zvonky na štětiny, vařící se voda … a pak ? Vůně ovaru, tlačenky, krvavé polévky… nebo delikatesy – smažený mozeček, jitrnice…
Nebo podzimní sbírání brambor čertem, to byl taky zážitek ! Podojit kozy, zabít králíka na nedělní oběd nebo vycpat husu na posvícení… Dneska je tohle všechno docela úsměvné ! A někdy i k nepochopení… Ale kdybych si přece jenom ještě jednou v životě mohl vybrat, možná bych znovu vytáhl ze křoví všechny ty zapomenuté stroje, naklepal bych kosu a pustil se do práce ! Ty dávnou zapomenuté časy, kdy v kuchyních voněly placky na plotně a dobře míněná rada se vyslechla až do konce…. tak ty mi docela chybí !
O svém životě bych mohl popsat stránky… Je toho dozajista ještě hodně o čem by se dalo povídat – jako tenkrát ty babky u peří . Možná o tom všem napíšu jednou knihu… A bude čistá a krásná ! Bude o lidech, o barvách, o životě…! A taky plná příběhů a vzpomínek, jak to ostatně u malířů bývává…
